Lidé kteří mají mají dobrý hudební sluch umějí zpívat čistě. Jiní lidé mají s intonací problémy. Tento článek je o tom, jak lépe a čistě intonovat. Zpěv s čistou intonací budeme potřebovat k pochopení hudebních skladeb. Například při studiu skladeb Johana Sebastiana Bacha je dobré každý hlas kontrapunktu umět zazpívat. Zpěv se také hodí při studiu generálbasu, kdy je na kytaře výhodné bas zpívat a zbývající 3 hlasy hrát. Dosáhneme tak větší volnosti pohybu tenoru, altu a sopránu. Jazzoví muzikanti umí většinou každý tón co zahrají i zazpívat. Tato dovednost je skvělá k prohloubení orientace v hudebním prostoru.
Budeme vycházet ze zpěvu se současně znějící šestou strunou kytary. Zahrajeme-li tón E, rozezní se nad ním zároveň jeho alikvótní řada, tóny e, h, e, gis, h. Řada pokračuje i dál, ale spokojíme se jen s prvními pěti tóny, jelikož další jsou již jen velmi slabé. Tón E bude náš referenční bod pro zpěv intervalů. Každý zpívaný tón má také svou vlastní alikvotní řadu, ve stejném poměru, ale od jiného základního tónu.
Moje metoda čisté intonace je založena na vyhledání nejnižšího tónu, který je společný pro tyto dvě alikvotní řady. U čisté kvinty E H je společným tónem h. U čisté kvarty E A je společným tónem e. U velké tercie a velké sexty je společným tónem gis. U malé tercie je společným tónem h. U malé sexty je společným tónem e.
Platí, že nejlépe se intonují takové intervaly, které mají společný tón co nejníž. Seřadíme-li intervaly podle snadnosti intonace, získáme pořadí: čistá oktáva (1), čistá kvinta (2), čistá kvarta (3), velká tercie a velká sexta (4), malá tercie (5) a malá sexta (6). Číslo v závorce uvádí, který tón alikvotní řady je společný, jak vidíme na obrázku. Nejobtížnějším intervalem je tedy malá sexta, která má společný tón nejvzdálenější.
Naším záměrem bude zažít pocit, kdy bas a zpívaný tón do sebe “zaříznou”. To nastane, když se jejich alikvótní rady střetnou na společném tónu, na kterém do sebe zapadnou. Pokud tedy intonujeme přesně a rovným hlasem, dojde k zvláštnímu synergickému jevu, kterému hudebníci říkají zaříznutí. Když do sebe dva tóny tvořící interval zapadnou, tvoří krásně intonovaný interval lahodící uchu. Nejlépe do sebe zařezávají oktávy a kvinty, o něco hůře kvarty. I tercie a sexty do sebe zařezávají, ale je třeba vytříbeného sluchu, abychom si to uvědomili. To podle mého názoru měli na mysli Fernando Sor a Dionisio Aguado, když ve svých školách kladli takový důraz na intervaly tercií a sext. Domnívám se, že jejich záměrem bylo, aby si student vypěstoval sluch. Aby slyšel rozdíl mezi malou a velkou tercií, aby si uvědomil, jak se skládají alikvótní řady těchto intervalů do sebe. V tehdejší době totiž každý hudebník byl zároveň i skladatelem. Pokud jste se učili hrát na hudební nástroj, kytaru nevyjímaje, měli jste také ambici komponovat. A to považuji za cestu dopředu i v dnešní době, o to se s mými žáky snažíme. Vypěstovat si cit pro hudební formu, dobrý sluch a invenci ke komponování vlastních skladeb a variací.
Kdo si tedy chce zlepšit intonaci, tomu doporučuji každý den zpívat zde uvedené intervaly. Je dobré si uvědomovat i společný bod těchto dvou alikvótních řad a zejména zpočátku si ho často i zahrát. Již po krátké době několika týdnů práce zaznamenáme významné změny k lepšímu. Budeme vědět, jak zní čistě intonovaný interval, a budeme schopni zpívat čistě bez vědomého úsilí.
Josef Mazan 