Josef Mazan

Pro uměleckou hru na kytaru je nezbytný kvalitní tón. Je to jedna z hlavních věcí, proč posluchači přijdou na náš koncert. O tónu bylo již mnoho napsáno, ale já bych se na věc rád podíval z jiného úhlu. Ještě jsem se totiž nesetkal s článkem, který by pro lepší pochopení využíval otisk struny. Vezměte do ruky kytaru, položte pravou ruku do své základní polohy, a silně přitlačte prsty na struny. Na bříšku prstů se objeví otisk.

Pro kvalitní tón je typický otisk v úhlu asi 45 stupňů směrem k nehtu:

Je naopak třeba se vyhnout otisku skoro rovnoběžnému s nehtem:

Úhel můžem změnit experimentováním s polohou ruky, hlavně ale změnou držení nástroje a výškou hlavy kytary: je v úrovni očí, nad nebo pod nimi?

Jde o to, že pro hezký tón je zásadní co nejdelší kontakt s bříškem prstu. Používáme-li nehty, při vhodném tvaru nehtu se stane následující: v okamžiku, kdy struna opouští prst, se dotýká zároveň bříška i nehtu.

Pokud je struna rovnoběžně s nehtem, v okamžiku kdy se rozezní se jí dotýká už jen nehet. Vznikne nehezký, nehtový tón.

Další věcí je, jak moc strunu tlačíme dolů, směrem k rezonančnímu otvoru. Při tremolu a podobných technikách je kontakt prstu se strunou minimální: není čas, je třeba kontakt minimalizovat, aby se každý tón tremola rozezněl. Naopak při adagiu, v pomalých tempech, máme čas si s tónem hrát. Můžeme tedy strunu „zamáčknout“ a tím získat lepší tón. Čerchovaná čára ukazuje, co se přesně při takové technice děje: struna se dotkne prstu níž, a tím se zvětší plocha dotyku. Výsledkem je pevnější, sametovější tón.

Pro lepší pochopení navrhuji následující cvičení: prst i (na g struně) zamáčkneme tak hluboko, až se struna dotkne pražce. Dbáme při tom, abychom pohyb neprováděli ničím jiným než samotným prstem. Ruka zůstává v základní poloze, nesmí jít celá směrem dolů. Pro jistotu si můžeme položit levou ruku ke kloubům pravé ruky. Ta nesmí poskakovat.

Je-li vše v pořádku, cvičení rozšíříme na oba prsty im, ty se střídají. Až pohyb pochopíme, zmenšíme amplitudu pohybu, tak, aby se struna již pražců nedotýkala.

Další podobné cvičení, které se mi velmi osvědčilo, je následující: pod struny vložíme obal od CD. Hrajeme arpeggio, a to tak, aby se ho každý prst při úhozu dotknul. Můžeme si tak ověřit, jak hluboko se prsty při našem úhozu dostanou. Prsty m,a, mají tendenci k hlubšímu úhozu. Prst i mívá dotyk mělčí, a tím i horší tón.

Až najdeme svůj ideální tón, zapamatujeme si, kde se struna má prstu dotýkat. Až budeme hrát místa, kde s tónem nejsme spokojeni, budeme vědět, o co se má prst snažit, aby kvalitního tónu dosáhl.

Otázkou zůstává, jestli hrát s nehty nebo bez nehtů. Většina hráčů nehty až do období klasicismu nepoužívala. Fernando Sor ve své Škole píše, že „Nikdy ve svém životě jsem neslyšel kytaristu který používá při hře nehty, jehož hraní by bylo snesitelné“. Jeho kamarád Aguado ale s nehty, jako skoro jediný v Paříži, hrál.

André Segovia nehty používal a jeho tón zůstává legendou. Pro vyjasnění problému je ale třeba zdůraznit, že kvalitní tón při hře nehty lze docílit jen, pokud se prsty dotýkají zároveň bříškem i nehtem, když struna prst opouští.

Nehet je překážkou, kterou prst překonává. Tím se struna více rozvibruje, získá silnější tón a lepší projekci.

Při hře s nehty je ale důležité mít správný tvar nehtů a nehty mít hladce zapilované a zahlazené. Dlouhé nehty, zejména na m prstu, který je nejdelší, mohou kromě nekvalitního tónu způsobit poskakování ruky. To je brzdou rychlé techniky.

Naopak hra bez nehtů má tendenci ke slabé dynamice. Chceme-li hrát forte, strunu, která prst opouští až příliš snadno, máme tendenci podebrat. Výsledkem je náraz struny na pražce, jedna z nejhorších chyb při tvoření tónu.

Závěrem bych tád zmínil Dionisia Aguada, který svou techniku hry s nehty obhajoval tím, že mu umožňuje rychlé stupnicové běhy. Nehty jsou skutečně oporou, a mají zásadní vliv na rychlost hry, ať už stupnic, nebo rychlých arpegií. Najít správný poměr jejich délky, úhlu úhozů tirando, apoyando i polovičního dopadu, zůstává individuálním úkolem každého kytaristy. Každá ruka má totiž svá osobitá specifika.

Analýza tónu obtiskem struny se ale zdá být univerzální a objektivní.