Josef Mazan

Rád bych zde napsal o metodě, kterou už dlouho používám k nácviku skladeb, a velmi se mi osvědčila. 

Před vlastním cvičením skladby je třeba mít hotový a ke každé notě vypsaný prstoklad. Ten, až do vyšších ročníků konzervatoře, vytváří profesor. Měla by mu předcházet analýza skladby, jejích vrcholů, dynamiky, tempa atd. Než se do nácviku skladby pustíme, je třeba mít také odhodlání a značnou dávku trpělivosti. Jsme-li tedy připraveni, můžeme přistoupit k nácviku skladby.

Ten se řídí základním pravidlem: 

Zvolíme si tak velkou část skladby, abychom jí zvládli zahrát bez chyby.

Začněme po malých úsecích, například po jednom taktu. Pokud se nám ho podaří bezchybně zahrát, pro ten den už je hotový a dál ho nehrajeme. 

Přehnaná horlivost může být na škodu. Nestačí-li nám zahrát úsek skladby jen jednou, bývá to proto, že si nevěříme. Opakováním se snažíme sami sebe přesvědčit, že to zvládneme. Budiž, ale stále platí, že poslední opakování musí být bezchybné. Což může být kvůli vzrůstající únavě problém. Stačí tedy jen jednou. 

Postupujeme dál, k dalšímu taktu, až do konce zvoleného úseku. To může být zatím první strana not. Jakmile jednotlivé takty bezpečně umíme, můžeme pokročit dál. 

Naším úkolem bude nyní zahrát bezchybně větší celek, řekněme dva takty. Postupně tedy spojujeme malé celky ve větší. Nikdy ale neslevíme z pravidla, že zvolený úsek skladby je třeba zahrát bez chyby. 

Zároveň se snažíme pochopit myšlenky skladby a vhodným způsobem je hudebně vyjádřit. 

Cvičíme každý den. Pravidelnost cvičení je velmi důležitá. Máme-li ale dobrý důvod dát si pauzu, nebráníme se jí. 

Až se nám podaří spojit všechny menší celky ve větší a zahrát celou skladbu od začátku do konce, a navíc ji správně interpretovat podle jejího slohu a záměru skladatele, přistoupíme k další fázi. Tou je cvičení s metronomem.

Najdeme tempo, ve kterém máme nadhled a kontrolu. Hledáme tempo, ve kterém zvládneme zahrát celou skladbu. Pro začátek tedy pomalu. Nedaří-li se to, pak zpět. Cvičíme s metronomem malé části, a ty spojujeme ve větší celky. 

Pokud se nám podaří bezchybně zahrát skladbu od začátku až do konce, do not si napíšeme tempové označení, a za něj čárku. Dosáhli jsme tím dílčího úspěchu, máme být na co hrdí. Tempo potom zvýšíme a zkusíme to znovu. Dojde-li k chybě, ponecháme tempo bez čárky. Jsme-li již unavení, pokusíme se o to další den.

Tempo postupně zvyšujeme, až nad ideální cílové tempo. Je vhodné mít určitou rezervu.

Jsme-li ve fázi, že se skladbu daří hrát od začátku do konce v odpovídajícím tempu bez chyb, můžeme uvažovat o jejím veřejném provedení. Asi měsíc před datem koncertu je třeba jí někomu někde přehrát. Může to být žák, člen rodiny. Skladba tím uzraje.

Veřejné provedení před publikem je ale pro nácvik skladby důležitým a nezastupitelným momentem. Ti, kteří se skladbu učí jen k hraní doma, ji podle mého názoru stěží zvládnou přivést do konečné fáze. Poté, co tedy skladba projde ohněm koncertního provedení, něco se změní. Získáme nadhled a jistotu.

Další fáze nácviku je udržování. Dosud jsme skladbu cvičili každý den. Nyní si lze stanovit delší pauzy, během kterých skladbu nehrajeme. Jednou z metod je třeba házet si kostkou, a tím určit, kterou skladbu ten den hrát. Je-li skladba usazená, ani pauza jednoho měsíce by neměla vadit. Dva měsíce už mohou ale být riskantní. Co nepoužíváme, paměť v rámci šetření energie zapomíná. Je tedy vhodné si skladbu alespoň jednou za měsíc oživit. Měsíc před sólovým recitálem ale už přecházíme do režimu nácviku, kdy každou skladbu hrajeme podle zvoleného pořadí. Nejdříve obden, pak už každý den, aby bylo vše na koncert dobře připravené.

Při přípravě na koncert také používáme metodu hry zvoleného úseku bez chyb. Jen nyní je zvolený úsek celý program recitálu. Ten hrajeme od začátku do konce. Bez přerušování ani opakování. 

Po přehrání celého repertoáru si dáme chvilku pauzu. Odpočineme si například čtením knížky nebo podobně. A pak opravíme chyby, které jsme během hry udělali. Je třeba si je během hry pamatovat. A najít důvod, proč k chybě došlo. Na místo, kde k chybě došlo, se zaměřit. Pomalu ho procvičit hraním z not. Pak místo spojit do většího celku, s taktem před i po. Ten zahrát jednou bez chyb. Tím je místo opravené a už se jím ten den nezabýváme.

Tato metoda nácviku velmi dobře funguje. Zároveň, i když se to kvůli pomalému začátku nezdá, věřím že je nejrychlejším způsobem k nastudování nové skladby. Postupujeme totiž systematicky, po malých krocích, bez návratů a bloudění v kruhu. Díky cvičení bez chyb pokaždé odkládáme skladbu v dokonalém stavu, i když zpočátku rozloženou do malých částí. Když to děláme delší dobu, začne být zřetelná výrazná změna k lepšímu. Celkem rychle pak spojíme dobře nacvičené díly skladby do sebe, a skladbu se naučíme.