Josef Mazan

Tréma je jev, se kterým se většina umělců dříve nebo později setká. Tréma může být u někoho až paralyzující. Není ale jen špatná, přináší i mnoho dobrého. Formuje umělce, může ho posunout na mnohem vyšší úroveň. Tréma je panika, ale také rozpolcení. Vzniká většinou před vystoupením na veřejnosti. Proč rozpolcení? Jde o konflikt dvou částí mysli. Jedna část, a to ta racionální, hromadí důvody, proč je nutné zahrát dobře. Tím ale brání v přirozeném toku hudby, který je právě podmínkou kvalitního vystoupení. Druhá část je podvědomí. Zde je skladba uložena, díky dlouhodobému nacvičení. Podvědomí je ale slabé, slabší než racionální mysl. Nechá se snadno přehlušit, a pak může dojít k problémům.

Jak tedy správně přistupovat k veřejnému vystoupení? Naším úkolem při koncertu je být už „jen“ pozorovatelem. V ezoterické tradici je takový stav mysli zpodobňován jako rytíř, který dokáže vykročit do prázdna se srdcem plným víry. Myslím, že taková scéna se objevila ve filmu Indiana Jones a poslední křížová výprava. Tento stav je třeba se naučit, abychom na hudební i spirituální cestě pokročili o významný krok dopředu.

Hra na hudební nástroj patří ke složitým, velmi komplexním činnostem. Jedna skladba může obsahovat desítky tisíc pohybů ruky, prstů a svalových skupin, z nichž navíc mnoho probíhá současně. To vše nejde během živého vystoupení kontrolovat racionálním myšlením. Ale to právě se o kontrolu před důležitou akcí snaží. Nemůže ale uspět, většina informací je totiž uložena v podvědomí. A snahou o kontrolu jen narušujeme přirozený tok.

Jak se tréma projevuje:

Projevy trémy jsou velmi individuální, a zároveň nesmírně zajímavé. Tréma se často projeví zveličením běžného stavu: mrazením po těle, tlakem v různých částech těla, bolestí zad, nevolností. Zajímavým jevem, ke kterému skutečně někdy dochází, jsou podvědomé sabotáže vystoupení. Chvíli před koncertem často dochází ke zlomení nehtů, nebo k různým drobným poraněním vznikajícím při běžných každodenních situacích, jako je například skřípnutí ruky do dveří, v kuchyni nebo při zavírání okna. Podvědomí se někdy chová zcela iracionálně, jako malé dítě.

Jak trémě předcházet:

1. Správným cvičením. Popis toho, jak nacvičit skladbu, ale přesahuje rozsah tohoto článku. Tedy jen stručně: je třeba vyhnout se chybám. Měsíc před koncertem už má být skladba hotová. Cvičím ji tak, že si ji celou přehraji, od začátku až do konce. Pak se zaměřím na místa, kde došlo k chybě. Pokud nikde, skladbou se ten den již nezabývám. Řídím se totiž důležitým pravidlem: co zazní bez chyby, nesmím ten den už hrát. Čím více se blíží koncert, tím více jsme mimo sebe. Budeme-li dobře zahrané místo opakovat znovu a znovu, je možné, že se v něm objeví chyba. Tu si pak můžeme v tomto zjitřeném stavu mysli zafixovat, naučit se ji. A tomu je třeba se vyhnout.
2. Tréma je často způsobena problémy s pamětí. Někdy je možné ji vyřešit hrou z not. I jen myšlenka na možnost hrát na koncertě z not uklidňuje.
3. Je třeba počítat s tím, že první veřejné provedení nové skladby stěží může dopadnout stoprocentně. Proto je častým zvykem mnoha interpretů repertoár si takzvaně „ohrát“: před důležité vystoupení zařadit jiná, kde na tom tolik nezáleží. Nová skladba musí navíc projít „ohněm“ veřejného vystoupení, po kterém vyzraje.
4. Budováním sebevědomí. Vím, že na budoucím koncertě budu mít trému, ale také mám připravenou obranu proti ní: už jsem totiž tolikrát zahrál dobře, že to pravděpodobně vyjde i znovu. Podobné myšlenky velmi pomáhají a uklidňují.
5. Natáčet si koncerty. Je velmi časté, že při koncertu i těsně po něm, kdy jsme ještě „mimo sebe“, máme pocit, že jsme nehráli dobře, že tam byla spousta chyb. Není to ale většinou pravda. Pár hodin po koncertě si můžeme pustit nahrávku, a často jsme příjemně překvapení: místa, která nám připadala špatná, jsou vlastně celkem v pořádku. To výrazně uklidní a pomáhá budovat sebevědomí, které budeme potřebovat zase na příštím koncertě.
6. Správnými rituály. Sem patří například natočení repertoáru jeden den před koncertem. Nahrávka je pro mě důkazem, že věci na koncert umím. To velkou mírou uklidňuje.
7. Těsně před koncertem je třeba se uvést do stavu maximálního soustředění, tranzu. Pomáhá mi chodit velmi pomalu do kruhu, nebo do ležaté osmičky. Při tom se soustředit na dech.

Jak s trémou pracovat:

1. Prvním bodem je přiznat si, že máme trému
2. Trému nemám jenom já, mají ji všichni umělci
3. Postupné zmírnění trémy. Díky sebevědomí založeném na všem, co se už v minulosti povedlo a co vše jsem navzdory trémě zvládnul.

Přínosy trémy:

1. Díky trémě skladbu lépe nacvičíme. Tréma je jedním z hlavních důvodů, proč cvičíme. Nechceme totiž na koncertě dělat chyby. Proto je třeba jim předcházet, a mít skladbu o to více nacvičenou. Aby i ve vypjatých momentech bylo vše v pořádku. Je-li skladba dobře nacvičená, tak i kdyby došlo k situaci, že bychom nevěděli, jak dál, můžeme s úlevou sledovat vlastní prsty, jak samy hrají a problematické místo překlenou. Pak se znovu vzpamatujeme, a vše je zase v klidu a pod kontrolou.
2. Díky trémě skladbu hrajeme lépe před publikem než doma. Tréma dává skladbě tu správnou hloubku, lidskou emoci. Dnes už i robot dokáže zahrát na klavír nebo i jiný hudební nástroj. Hraje ale stále stejně, mechanicky, bez emocí. Pro posluchače je takový výkon nezajímavý, chybí mu lidská hloubka, přednes. Do jaké míry je přednes možný úplně bez trémy?
3. Díky tomu, že jsme trému překonali a koncert se podařil, máme potom krásný pocit štěstí. To je, alespoň pro mě, jeden z důvodů, proč se stále s nadšením věnovat hudbě. Stavy před a po koncertě jsou vzácné a výjimečné. A úspěšné překonání trémy v tom má nezanedbatelnou úlohu.